Už jako malý kluk jsem měl doma snad všechny modely autíček z celého světa. K Vánocům i narozeninám jsem dostával malé i velké vozy všech barev a značek. Vážil jsem si jich, ani jsem si s nimi nehrál, hrozně se mi líbily a nechtěl jsem je zničit. Sbírku jsem sice časem prodal, ale moje vášeň k automobilům mi zůstala dodnes. Od jisté doby ale pozoruji auta raději jenom z dálky.
Měl jsem svůj sen a šel jsem si za tím
Studovat jsem šel střední školu automobilovou. Chtěl jsem se stát automechanikem a setkávat se s méně i více vzácnými vozy. Věděl jsem, že to není zrovna nejlépe placené povolání, ale auta mě zkrátka fascinovala a chtěl jsem jim být co nejblíže. Už v patnácti letech mně otec učil řídit naše staré auto po zadní cestě, kde nehrozilo, že někomu ublížím. Když si koupil nové, já už měl řidičák a starší kousek jsem zdědil.
Rodiče mě podporovali
Zdroj: 123RF.COM
Byl jsem šťastný, že mě rodiče tak podporují v mé vášni. Ale ojetina našeho rodinného vozu nebyla zrovna to nejzajímavější auto na světě. Brzy jsem se dostal mezi několik skupinek lidí. Jedna se zajímala o veterány – kromě toho, že jsem se stal obdivovatelem, jsem měl několikrát i šanci se takovým autem svést. Na další skupinu jsem narazil na přehlídce armádních aut, kde jsem se také mimo jiné svezl terénním jeepem.
Závodní auta
Ze všeho nejvíc mě ale lákala drahá a závodní auta. U nás jsem na moc kousků nenarazil, ale jelikož jsem se ve svém oboru stal odborníkem a příležitosti jsem vyhledával, brzy jsem vycestoval do Německa, kde jsem se stal automechanikem jedné sportovní dílny. Ta fungovala jako opravna pro klasická auta, ale jednou měsíčně se v jejím okolí pořádaly závody rychlých aut. To, že byly závody nelegální, jsem tak nějak tušil. Nikdy se na ně nechodilo dívat příliš lidí, byly v odlehlém místě, kde projelo jedno auto za týden, navíc jsem nikdy nezahlédl poblíž ani záchranáře ani hasiče, kteří by při tak nebezpečné akci rozhodně měli být v pohotovosti.
Přesto jsem řidiče obdivoval a sledoval závody se zaujetím, později se podílel také na opravě drahých aut a říkal si, jak bych se v Čechách k takové podívané jen sotva dostal. Moje vášeň ale vyhasla, když jednomu z mých kolegů štěrk od projíždějícího auta zasáhl oko a kamarád tak přišel nadobro o zrak. Bylo to pravděpodobně tím, že byl příliš blízko dráhy, nebyla stanovena žádná oficiální bezpečnostní pravidla a poblíž nebyl zdravotník, který by okamžitě zasáhl.
Kvůli jeho zranění se na ilegální závodění brzy přišlo. Naše dílna, která se na všem účastnila, byla zavřena a já dostal společně se svými partnery vysokou pokutu. Vrátil jsem se do České republiky, kde teď pomáhám jako automechanik v jedné menší dílně na vesnici. A jsem mezi všemi známý jako ten, který autům skutečně rozumí, ale přesto se jimi bojí projet.
Autor: Šárka Cvrkalová
