Někdy se říká, že překonat vlastní strach je ten nejlepší pocit na světě. Pravda je ale podle Tomáše trochu jiná. Dlouhé roky snil o tom, že udělá jednu věc. Bál se ale, že tím všechno pokazí. Přátelé ho podporovali a on se nakonec rozhodl k činům. Jenže všechno dopadlo přesně tak, jak se od začátku obával.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře, který nám jej zaslal pomocí e-mailu. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
„Měl jsem krásný a spokojený vztah se ženou mého věku. Vychoval jsem s ní syna, bydleli jsme v malém krásném domečku se psem, bylo nám dobře. Nic nám nechybělo, ale pro mě to i tak bylo málo. Byl jsem hlupák,“ píše čtenář v e-mailu.
„Nevím, proč pro mě bylo tak důležité jedno slovo. Ale celé ty roky, co se mnou byla, jsem si přál jen to, aby mi jednoho dne řekla své ANO. Věděl jsem ale, jak moc bych riskoval, a tak jsem čekal na vhodnou chvíli.
Tvrdila, že mě nikdy neopustí
Čtenář se svěřuje, že se se svou životní partnerkou Janou seznámil už v pětadvaceti. Tehdy nečekal, že vztah vydrží tak dlouho, po třicítce si byl ale jistý, že jde o lásku jeho života. A to i přesto, že mu oznámila, že si ho nechce vzít.
„Řekla mi, že sňatek je podle ní jenom papír, který nic nedokazuje. Že spolu můžeme být šťastní i na hromádce. Zároveň ale slibovala, že mě nikdy neopustí. O svatbě jsme několikrát mluvili, ale jí asi nikdy nedošlo, proč se na to stále ptám.
Chtěl jsem ji přesvědčit, aby svolila. Aby mi naznačila, že se jednou vezmeme. Jenže ona si pořád vedla tu svou, proto jsem své touhy ukrýval hluboko v srdci a nechával jsem si je pro sebe,“ vysvětluje Tomáš.
Svěřil jsem se kamarádům
Když se po dlouhých letech Tomáš svěřil kamarádům s tím, že je sice šťastný, svou partnerku by si ale chtěl vzít, ptali se ho, na co čeká. „Vysvětloval jsem jim, že Jana se vdát nechce. Oni se tomu ale jen smáli.
Prý to říká každá ženská, ve skutečnosti ale touží po opaku. Když prý si před Janou kleknu s prstenem a květinou, tak rozhodně neodmítne. Nebyl jsem si jistý, zda mají pravdu, ale začínal jsem čím dál tím víc uvažovat o tom, jak to celé provést.“
Myslel jsem, že není co pokazit
Tomáš se nakonec jednoho dne odhodlal. Připravil doma večeři, dal si práci se zdobením domu, koupil drahý prstýnek. Když přišla Jana domů, nejprve se tvářila nadšeně a těšila se na jídlo.
„Usmívala se a ptala se, co to všechno má znamenat. Že prý jsem si na romantickou večeři nevzpomněl celé roky. Když viděla, že sahám do kapsy, zbledla. Když jsem si před ní klekl, začala plakat a já myslel, že štěstím. Pak ale na mou otázku začala kroutit hlavou,“ popisuje Tomáš.
„Řekla mi, že mi kdysi jasně dala najevo, že si mě vzít nechce. Že nechápe, proč to musím kazit. Bylo nám společně dobře bez papíru, takže si mě nevezme. Pak jsem se rozplakal i já. Prosil jsem ji, ale ona trvala na svém.“
Nakonec to podle Tomáše dopadlo tak, že se sebral a odešel ke kamarádovi. Nedokázal prý doma zůstat. Čekal, až mu Jana zavolá, ona se ale neozvala. Po dvou dnech se vrátil domů. Od té chvíle vede pár tichou domácnost.
„Nevím, co bych měl dělat. Jana se mnou nemluví. Já jsem dotčený a uražený a nechápu ji. V ulitě mi bylo lépe. Příště už bych se do ničeho, z čeho bych měl dlouhé roky strach, nepustil. Vím totiž, že by to nedopadlo dobře,“ dodává závěrem.
Autor: Šárka Cvrkalová
