Tonda se odhodlal svěřit se nám s něčím, na co by jistě nebyl pyšný žádný potomek. Načapal svou matku při zcela nevhodné věci. Co hůř, viděl ji při tom i jeho šéf, s nímž měl doma domluvenou schůzku.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře, který nám jej zaslal pomocí e-mailu. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Je to žena na úrovni
Tondova maminka pracuje celý život jako asistentka v prominentní advokátní kanceláři. „Přes týden ji neznám jinak než v padnoucím kostýmku, s decentním make-upem a upraveným účesem. Mluví třemi jazyky a je velmi šarmantní,“ popisuje Tonda svou maminku jako dokonalou dámu.
Byla to důležitá schůzka
Na den, kdy k onomu faux pas došlo, se Tonda dlouho připravoval. Měl totiž schůzku s nadřízeným, kde chtěl upozornit na své pracovní úspěchy a dát mu najevo, že je na čase ho povýšit.
„Chtěl jsem, aby ta schůzka se šéfem byla neformální a v přátelském duchu,“ a tak ho Tonda pozval na skleničku po práci k sobě, do rodinného domu, kam se po smrti otce přistěhoval, aby se matka necítila sama.
Z domu byla slyšet hlasitá hudba
„Porada v práci skončila dřív, tak jsme se šéfem šli rovnou k nám domů. Byl jsem nervózní a v duchu si opakoval, co mu chci říct, takže mi ani nepřišlo divné, že je z domu slyšet hudba.“
Co ho ale zarazilo, bylo, že vchodové dveře jsou odemčené, i když matka má být touhle dobou se svou sestrou na tenise.
„Vešli jsme do domu a šli rovnou do obývacího pokoje. Odtud byla také slyšet ta hudba.“
Už nikdy nevymažu z paměti, co jsme viděli
Tonda se podíval na šéfa, pokrčil rameny a otevřel dveře do pokoje dokořán. Kéž by to byl nikdy neudělal.
„Máma seděla na gauči a před ní se nakrucoval polonahý svalnatý mladík,“ popisuje Robert.
Chvíli mu trvalo, než se vzpamatoval. Jeho šéf byl rychlejší. Chytil Roberta za rameno a odvedl pryč z domu. Tam se s ním chlácholivě rozloučil s tím, že si spolu onu skleničku dají jindy.
Kdo to byl?
Robert se domů vrátil až večer. „Nenápadně jsem se mámy na toho kluka zeptal,“ popisuje svůj zážitek dál Robert.
„Řekla mi s ledovým klidem, že po smrti táty jí prostě chybí chlap, přičemž ale prát nikomu už nechce. Tak si čas od času pozve nějakého mladého chlapce, aby jí zpestřil den. Já se ale za ní stydím,“ zakončuje.
Autor: Jana Janáčková
