Jsme kamarádi už dvacet let a ještě nikdy se nestalo, že by mezi námi došlo k nějakému násilí. Kamaráda Jonáše beru v podstatě jako svého bratra, kterého jsem nikdy neměl, a nenapadlo by mě, že mi někdy řekne něco tak odporného, že mu budu muset jednu vrazit.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
A přece se to stalo. Celé se to událo během vteřiny, vlastně jsem nad svým počínáním ani nestihl přemýšlet. Jeho slova mě rozzuřila natolik, že mi ruka vyletěla skoro sama. A už to bylo, udeřil jsem svého nejlepšího kamaráda.
Vždycky jsem chtěl bratra
Moji rodiče vždycky chtěli velkou rodinu. Dětem se tedy ani v nejmenším nebránili a měli jich rovnou pět. Co čert nechtěl, kromě mě to byla jen děvčata.
Ano, byl jsem mezi nimi jediný kluk. Dokonce prostřední, takže jsem kvůli převaze sester, navíc dvou starších, neměl žádné slovo.
Asi chápete, že jsem si vždycky přál bratra. Rodičům jsem se podařil jen já, proto jsem byl moc rád, když jsem v prváku na střední škole potkal Jonáše.
Velmi rychle se stal mým nejlepším kamarádem, kterého jsem měl rád natolik, že jsem ho bral jako bratra. A jsem si jistý, že on to celé ty roky vnímal stejně.
Neměli jsme mezi sebou neshody
Já a Jonáš jsme tvořili nerozlučnou dvojku. Po studiu na střední škole jsme dokonce oba dva nastoupili na stejnou vysokou. To byla panečku léta, radost na ně vzpomínat!
Vždycky jsme si rozuměli. Měli jsme stejný smysl pro humor a naštěstí odlišný vkus na holky, takže se nestalo, že bychom se kvůli nějaké pohádali.
Tohle říkat neměl
Oba dva už máme manželky, a dokonce i děti. Jonášovu Simonu znám velmi dobře, spřátelila se totiž s mojí ženou – dalo se to čekat, když my dva spolu i teď trávíme dost času.
Nikdy bych si nedovolil říct o Simoně to, co jednoho dne řekl Jonáš o mojí ženě Karle. Jeho slova mě vytočila natolik, že jsem se přestal ovládat.
Moje žena porodila dvě krásné děti a zůstala jí nějaká kila. Nemá postavu modelky, nikdy ji neměla. Já ji ale miluji. Proto mě rozzuřilo, když Jonáš postavu mé ženy zkritizoval.
Bylo to na letní grilovačce. Oba dva už jsme něco vypili a on najednou při pohledu na moji ženu prohlásil, že nechápe, jak můžu vůbec vlézt na takovou velrybu. Neudržel jsem se a jednu mu napálil.
Vyříkali jsme si to
Stalo se to tak rychle, že jsem nad tím, co dělám, ani nestihl přemýšlet. Ruka mi vyletěla a udeřila Jonáše do nosu.
Během okamžiku u nás byly obě ženy. Ta moje mi vynadala, jak se to chovám, kdežto Jonášova manželka se zajímala, jestli jsem mu nepřerazil nos.
Stále se mnou cloumal vztek. Byl jsem to já, na koho se zlobily, ale Jonáš věděl, že to přehnal. Docela dost toho vypil a tohle mu vylítlo.
Vyříkali jsme si to ještě toho večera. Omluvil se mi asi desetkrát, že to tak nemyslel. Jeho slova se mě dotkla a nedej bože, kdyby je slyšela moje žena. Jsem ale rád, že to naše přátelství ustálo.
Autor: Natálie Kabourková
