Měli jsme se sejít, ale chvilku předtím se omluvila, že musí zůstat v práci. Já už byl na cestě a nechtělo se mi vrátit domů s nepořízenou. Rozhodl jsem se, že si na večeři zajdu sám.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Nebylo by to poprvé, co jsem večeřel sám. Nepřijde mi to divné, proč by se do restaurace muselo chodit jen s doprovodem? Netušil jsem, jaký šok tam na mě čeká.
Šli jsme na to pomalu
Ivanu jsem znal krátce. Líbila se mi, ale jak už to tak bývá, měl jsem za sebou špatnou zkušenost. Ani ona se do vztahu zrovna nehrnula.
Naše sympatie byly vzájemné, rozhodli jsme se to zkusit. Postupně jsme jeden druhého poznávali a vzájemně se oťukávali.
Šli jsme na to pomalu. V našem věku už nemělo smysl někam spěchat. Bylo nám spolu dobře, ale nehodlali jsme to lámat přes koleno.
Omluvila se kvůli práci
Toho dne jsme se měli sejít v restauraci, kam jsme chodívali často. Pozval jsem Ivanu na večeři a oba dva jsme věděli, jak ten večer dopadne.
Jenže krátce předtím napsala zprávu, že se zdržela v práci. Nemohla dorazit, ačkoli jí to bylo líto. Mně zase bylo líto vrátit se domů a místo večeře, na kterou jsem se těšil, si dát jen chleba.
Na večeři jsem vyrazil sám. V restauraci jsem měl zamluvený stůl a sedět u něho sám? To mi nevadilo. Přišel jsem dovnitř a usadil se. A pak se to stalo.
Zahlédl jsem tvář, kterou jsem znal
Servírka mi donesla jídelní lístek. Nahlédl jsem do něho, vybíral a pak očima přejel restauraci. Vtom jsem si všiml tváře, kterou jsem dobře znal.
Jen několik stolů ode mě seděla Ivana. Poznal jsem ji, nejsem idiot. Hrozně mě to naštvalo. To mi jako lhala, že je v práci, a přitom tady měla rande s někým jiným?
Nejdříve jsem to chtěl nechat být, ale když jsem viděl, jak ho drží za ruce a jak se spolu smějí, neskutečně mě to vytočilo. Tomu, co se stalo potom, nebudete věřit.
Udělal jsem scénu
Zvedl jsem se od svého stolu a suverénně si to namířil k Ivaně, která se v doprovodu nějakého chlápka očividně dobře bavila.
Bylo mi v té chvíli jedno, že se ztrapním před všemi, kteří v té restauraci zrovna byli. Udeřil jsem na svoji přítelkyni, která na mě koukala jak na blázna.
Když mi řekla, že není Ivana, ale Magda, nevěřil jsem jí. To má být jako nějaký hloupý vtip? Pak ale vytočila číslo, podala mi mobil a hlas, který mi byl povědomý, mi potvrdil, že tohle je Magda – Ivanina sestra, konkrétně dvojče.
Tak trapně jsem se ještě nikdy necítil. Neděje se tohle jen ve filmech? Očividně ne. Z večeře toho dne nic nebylo a ještě teď, když si na ten trapas vzpomenu, se červenám.
Autor: Natálie Kabourková
