Václav s Helenou měli dvě děti. Zatímco syn se oženil a založil vlastní rodinu, dcera se vztahy bojovala. První přítel ji opustil, druhý od ní odešel poté, co začala mít zdravotní problémy. Když dcera v mladém věku zemřela na rakovinu, vzali si její dvě děti Václav s Helenou na starost.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře, který nám jej zaslal pomocí e-mailu. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
„Ti dva nevlastní sourozenci se pro nás staly vším, co máme,“ popisuje Václav. Mladší vnuk se po čase přestěhoval na Slovensko a starší zůstal s námi v rodinném domě. Rozhodli jsme se proto na něho přepsat celou nemovitost,“ pokračuje.
„Věděli jsme, že nás nechá v domě bydlet, dokud budeme naživu. Zároveň nám bylo jasné, že je vnuk dobrák, takže kdyby se vrátil jeho bratr ze Slovenska, v domě by ho nechal bydlet také. Jenomže jsme neměli ani tušení, co se stane.“
Při autonehodě přišel o život
Když přišel vnuk při autonehodě o život, byla to pro rodinu velmi těžká rána. To ale Václav s Helenou netušili, že se budou muset vyrovnávat s dalšími problémy. „Sotva jsme dořešili pohřeb, přišla velká rána, se kterou jsme nepočítali.
Při řešení pozůstalosti se přišlo na to, že náš vnuk nenapsal závěť. Veškerý jeho majetek tak měl přejít na jeho rodiče. Jelikož jeho matka zemřela už dávno, zajímalo nás, kde je jeho otec. Ukázalo se, že i ten je po smrti.
Jenomže nikdo z nás neměl ani tušení, že si otec, který našeho vnuka opustil už před narozením, během života pořídil další tři děti. Právoplatnými dědici domu se tak stali nejen bratr zesnulého na Slovensku, ale také tři další mladíci, které nikdo z nás neznal.
Dům chtějí prodat, máme prý pár let na to, abychom se rozhodli
Václav a Helena se ještě nevzpamatovali ze ztráty vnuka a už musí řešit krizi. Nemají totiž v současné době kam jít. „Když jsme se sešli s vnukovými bratry, doufali jsme, že budou mít pochopení. Jenže se ukázalo, se mýlíme.
Všichni tři sourozenci se totiž shodli na tom, že chtějí dům prodat. Řekli mně a manželce, že pokud v něm chceme ještě nějaký rok žít, dají nám šanci se s rodinným domem rozloučit a najít si jiné bydlení. Časem ho ale prodají a peníze si rozdělí,“ svěřuje se Václav.
Jedinou nadějí je náš druhý vnuk
„Vždycky jsme si představovali, že bude dům zachován jako rodinná památka. Naši vnukové tu chtěli mít děti, vychovávat je tak, jako jsme vychovávali děti i my. Jenže teď to vypadá, že to dopadne úplně jinak.“
Jediným z dědiců, který dům prodat nechce, je nejmladší vnuk žijící na Slovensku. Ten by se podle všeho jednou rád vrátil a založil rodinu právě v rodinném domě. Jenže to by musel ostatní dědice vyplatit.
„Nemovitost má poměrně velkou hodnotu. Vyplatit z ní tři lidi je pro něho asi nemožné. Říkal nám, že pokud mu dáme pár let, sežene peníze a zachrání situaci. Jak to chce udělat, netušíme,“ říká Václav.
On i Helena teď nechávají věci na osudu. Zatím v domě bydlet mohou, podle tří sourozenců, kteří k němu přišli jako slepý k houslím, mají prý ještě štěstí, že jsou na ně hodní a dají jim pár let na vyřešení situace.
„Pokud se vnukovi podaří nějak sehnat peníze a ty hamižné děti vyplatit, budeme nadšení. Pokud ne, náš sen o rodinné nemovitosti se rozplyne a peníze budou využity někým, kdo nemá ani ponětí o tom, kolik vzpomínek se v domě ukrývá,“ dodává Václav závěrem.
Autor: Šárka Cvrkalová
