Když mi dcera předávala vzkaz od svého třídního učitele, který si mě pozval na kobereček, v duchu jsem si přehrávala, co asi tak moje Lucinka mohla udělat za průšvih. Dcera se sice bránila, že nic hrozného neprovedla a předstírala, že nemá tušení, co její třídní plánuje a proč si mě zve. Ve mně však stále hlodalo přesvědčení, že je to určitě kvůli Lucce.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
V daný den jsem se v určenou hodinu dostavila před kabinet pana učitele. Aniž bych dopředu věděla, co se vlastně stalo a co mě za dveřmi učitelské kanceláře čeká, byla ve mně z nějakého důvodu malá dušička.
Nebyla problémové dítě
Po rozvodu s Lucčiným otcem jsem na ni zůstala sama. Bývalý manžel dospěl k přesvědčení, že raději než rodinnému životu dá přednost cestování s kamarády a jednoho dne si nečekaně sbalil kufry. A pak zmizel – neznámo kam, neznámo s kým.
Jako svobodná matka s dítětem na krku jsem neměla moc možností, kde a jak se seznámit. Proto jsem se soustředila především na svoji dceru a snažila se, aby z ní vyrostl dobrý člověk.
Lucka mi dělala radost. Nebyla problémové dítě, ve škole dobře prospívala. Děsila jsem se puberty, však známe, jak to s dětmi tříská ze strany na stranu. Ale i během studia na střední škole nebyly s Luckou problémy.
Učitel si mě pozval na kobereček
Dcera dostala v prváku za třídního učitele jistého pana Kučeru. Potkala jsem ho vesměs asi dvakrát, pokaždé v rámci hromadné schůzky pro rodiče.
Proto mě překvapilo, když si mě pozval na kobereček. Dcera mi to jednoho odpoledne oznámila po příchodu ze školy a na moje otázky, co má za malér, vehementně tvrdila, že vůbec nic neprovedla.
Byla ve mně malá dušička
Když jsem kráčela chodbou ke kabinetu dceřina třídního učitele, pociťovala jsem nervozitu. Aniž bych věděla, co se vlastně stalo, proč jsem se měla dostavit a co tedy dcera provedla. Ve chvíli, kdy jsem klepala na dveře kabinetu, ve mně byla malá dušička.
Velmi rychle se však ukázalo, že důvodem mé návštěvy u učitele v kabinetu nebyl problém nebo průšvih mé dospívající dcery Lucie. Pan učitel měl za lubem něco úplně jiného a já se jeho důvodu musela zasmát.
Pozvání na večeři jsem totiž rozhodně nečekala. Během půlhodinové návštěvy v kabinetu pana profesora jsme si stihli potykat a vzájemně si o sobě něco říci.
Když jsem z kabinetu odcházela, už jsem žádnou nervozitu nepociťovala. Naopak. Měla jsem pocit, jako bych se vznášela. Pozvání na večeři jsem přijala a o pár týdnů později se z toho vyklubal dobře se vyvíjející románek.
Dáváme tomu volný průběh, netlačíme na pilu a dáváme Lucce čas, aby to nějak překousla. Zatím to vypadá dobře, tak se snad nic nepokazí. I já si přece zasloužím trochu toho štěstí.
Autor: Natálie Kabourková
