Společnost to má odjakživa nastaveno tak, že s žádostí o ruku přichází muž. Drtivá většina z nás má v sobě zakořeněnou představu, že je to právě úkolem muže, aby před svou vyvolenou poklekl a nabídl jí prsten. I Viktor celý život zastával názor, že žádost o ruku připadá muži. Jak jsme se ale díky jeho příběhu dozvěděli, existují výjimky, které jdou proti proudu. Velmi snadno se tak může stát, že s žádostí o ruku nepřijde muž, ale žena.
Věděl jsem, že si ji chci vzít
„Kdyby mi někdo řekl, že první den studia na střední škole potkám ženu svého života, pravděpodobně bych se mu od srdce vysmál,“ přiznává Viktor a neubrání se smíchu. „Možná mi to nebudete věřit, ale já skutečně první školní den potkal lásku svého života. Do třídy se mnou chodila spolužačka Simona, se kterou jsme to dva měsíce po začátku školy dali dohromady, a světe div se, vydrželo nám to po celé studium,“ odhaluje Viktor, jak se se Simonou seznámili.
„Když jsme spolu začínali, byli jsme oba dva velmi mladí a mnoho zkušeností jsme za sebou neměli,“ přiznává Viktor. Přesto jsme dokázali ustát těžké chvíle, které mezi námi občas nastaly, a po dokončení střední školy jsme spolu začali bydlet. Už tehdy jsem věděl, že si chci Simonu vzít,“ vypráví Viktor.
Zdroj: 123RF.COM
Jak sám říká, jejich láska tu a tam zažívala špatné okamžiky, nakonec je ale nic nedokázalo rozdělit.
Začala mi naznačovat, že by chtěla prstýnek
Simona, asi jako kterákoli jiná žena, po určité době začala cítit potřebu se vdát. Jedna kamarádka za druhou se postupně vdávala, a Simona tak byla mezi posledními ještě svobodnými ženami. Proto Viktorovi stále častěji naznačovala, že by se také chtěla dočkat prstýnku.
Zdroj: 123RF.COM
„Velmi dobře jsem chápal její snahu, bylo mi jasné, o co jde,“ usmívá se Viktor. „Já jsem si chtěl Simonu vzít, nicméně kvůli své zdrženlivé povaze jsem se nedokázal vyslovit,“ přiznává se. „Neuměl jsem si představit sám sebe, že před ní pokleknu, ukážu prsten ukrytý v luxusní krabičce a řeknu onu známou větu, na kterou čeká snad každá žena,“ pokračuje Viktor.
Přítelkyně to vzala do svých rukou
Když se Simona ani po dalších měsících vytouženého prstýnku nedočkala, rozhodla se vzít celou situaci do svých rukou. Z vyprávění pana Viktora vyplývá, že už ji přestalo bavit chodit okolo horké kaše.
„Když mě Simona pozvala na večeři, nic zvláštního jsem za tím nehledal,“ vzpomíná Viktor na okamžik, který mu změnil život. „Zamluvila stůl v naší oblíbené restauraci, kde jsme už roky slavili výročí. Zrovna jsme si pochutnávali na výborném dezertu, když se Simona najednou zvedla ze židle, obešla stůl směrem ke mně, klekla si a poté se mě zeptala, jestli si ji vezmu,“ vypráví Viktor.
Někteří nám tleskali, jiní si klepali na čelo
Viktor také vzpomíná, jak se v tu chvíli tvářili ostatní hosté restaurace, kteří si nemohli nevšimnout toho, co se u vedlejšího stolu děje.
„Někteří nám nadšeně tleskali, někdo dokonce zapískal, jiní si ale klepali na čelo a podiveně kroutili hlavou,“ říká Viktor. „Kdejakého muže by to možná ponížilo, já ale musím být upřímný a přiznat se, že se mi ulevilo. Ta otázka byla konečně vyřčená a mně bylo jedno, že jsem to nebyl já, kdo ji položil. Simoně jsem samozřejmě odpověděl ano a ona teď nadšeně plánuje naši svatbu,“ uzavírá Viktor.
Autor: Nikol Kolomazníková
