Ne každá rodina má to štěstí, že jsou prarodiče ochotní hlídat vnoučata. Viktor a jeho žena Lucie tohle štěstí mají, Viktorovi rodiče jejich děti pohlídají kdykoli bez jediné připomínky. Přesto však manželé čelili nechuti potomků jezdit k babičce a dědečkovi.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře, který nám jej zaslala pomocí e-mailu. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Viktor a Lucie s radostí využívali nabídku prarodičů, že k nim mohou dávat děti, kdykoli je budou potřebovat pohlídat. Manželé si proto zvykli děti k babičce a dědovi posílat pravidelně. Těm se ale k prarodičům nechtělo.
Před odjezdem dělaly strašné scény
Viktor a Lucie mají dvě děti – osmiletého Patrika a desetiletou Moniku. Děti už jsou dost velké na to, aby dokázaly dát najevo svůj názor. A tak se také stalo.
„Když měly jet děti k babičce, vždycky dělaly strašné scény,“ popisuje Viktor. „Vztekaly se, dupaly, a dokonce zkoušely i brečet,“ pokračuje.
Vzápětí dodává, že s manželkou na tyhle jejich výjevy příliš nedali. Stáli si totiž za tím, že co rodiče řeknou, to platí.
Zjišťovali jsme příčinu, proč nechtějí být u prarodičů
„Děti jezdily k mým rodičům docela často, přiznává Viktor. „Kdykoli jsme je potřebovali pohlídat, moji rodiče s tím neměli problém,“ píše.
Přesto se stalo prakticky pokaždé, že děti s radostí naskákaly do auta, jen co si pro ně rodiče přijeli. Nemohli se dočkat, až se vrátí domů.
„Začalo nám se ženou vrtat hlavou, proč se jim u babičky a dědy tak moc nelíbí,“ svěřuje se Viktor. „Dokonce mě napadlo, jestli na ně třeba nejsou zlí – nyní se za tuhle myšlenku stydím,“ dodává.
Odhalení pravého důvodu nás velmi pobavilo
Dětem se nadále k prarodičům nechtělo a rodičům vrtalo hlavou, co je špatně. Když nakonec děti samy přiznaly, co je pravým důvodem, proč se jim nechce trávit čas u babičky a dědečka, všichni se tomu zasmáli.
„Hledali jsme za tím kdovíco, a přitom to byla taková hloupost,“ píše ve svém e-mailu Viktor. „Dětem u prarodičů chyběl internet, na který byly zvyklé. U nás doma je to samozřejmost, proto mě ani ženu nenapadlo, že by za tím mohlo být právě tohle,“ odhaluje záhadu.
Viktor nechal u svých rodičů zřídit internetové připojení a rázem bylo po problému. „Nyní už děti jezdí k mým rodičům rády a bez řečí,“ pochvaluje si. „I rodiče jsou rádi, že tam mají děti častěji a nemusí čelit jejich scénám,“ uzavírá.
Autor: Nikol Kolomazníková
Názor odborníka
Správná výchova dětí je jednou z těch nejtěžších věcí v životě člověka. Nejen, že je člověk vytížen tím, že musí být neustále ostražitý, zda dětem něco nehrozí (zvláště když jsou mladší), ale i je to náročné i po finanční a sociální stránce.
Stále častěji je upřednostňován volnější způsob výchovy. Je to logické, dnešní doba klade velké nároky na pracovní vytížení rodičů, a tak mnohdy nezbývá tolik času a energie pro děti. Volí se potom varianta škály kroužků nebo jiných forem, jak se děti zabaví s co nejmenší participací rodičů.
V tom ovšem tkví určité nebezpečí, protože takové věci nemohou nahradit kontakt a výchovu rodičů. Stejně tak neděláme dítěti do života žádnou službu, když mu dovolíme a pořídíme, na co si vzpomene. Ano, dítěti sice krátkodobě uděláme radost, ale neučíme ho tím tomu, co bude v budoucím životě potřebovat.
Je třeba si uvědomit i to, že dítě se spoustě věcí učí od svých rodičů. Hranice, pravidla, zodpovědnost, chování ve společnosti, to vše jsou věci, kterým se dítě učí již od útlého věku. A jsou to také věci, které s ním z tohoto období zůstanou po celý život a budou mít vliv na jeho vztahy a přístup k okolí.
Ne nadarmo se říká, že “co se v mládí naučíš, to ve stáří nezapomeneš.” Když tedy dítě v mládí naučíme, že hranice a práva druhých nemusí respektovat, a že nemusí za své chyby nést následky a k dosažení toho, co chce, mu stačí udělat scénu, pak nelze očekávat, že takový člověk bude jako dospělý oblíbený a zralý jedinec.
