Teprve před pár týdny jsem se dozvěděl, že čekáme dítě. Manželka mi se slzami v očích a úsměvem od ucha k uchu oznámila, že je těhotná. Místo z toho, abych měl z té novinky radost, mě polilo horko.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Byla tu totiž jedna věc, kterou jsem před svojí ženou už nějakou dobu tajil. Nejsem na to pyšný, že jsem jí nedokázal říci pravdu. Ve skutečnosti jsem nesebral odvahu.
Poprvé jsem se měl stát otcem
Stydím se za to, že jsem z toho v první chvíli vůbec neměl radost. Je mi jasné, že by se kdokoli jiný mohl štěstím zbláznit. I já si děti moc přál, bohužel manželčino těhotenství přišlo zrovna v době, kdy jsem řešil jeden dost velký problém.
Nikdo kromě mě o něm nevěděl. Stále jsem totiž nesebral dostatek odvahy na to, abych vyšel s pravdou ven. Když jsem viděl, jak je moje žena šťastná, nemohl jsem jí to říct.
Už nějakou dobu se s tím peru
Začalo to před několika měsíci. Pociťoval jsem nepříjemnou bolest v tříslech, která vystřelovala až do intimních oblastí. Díky bohu nic z toho nemělo vliv na můj výkon v ložnici. Pokud by se tak stalo, před manželkou bych to neutajil.
Nikomu jsem však neřekl, že mám určité zdravotní potíže. Nejsem ten typ člověka, který by si stěžoval a vyhledával slova útěchy. Místo toho jsem se užíral pocity, že se mnou něco není tak úplně v pořádku, úplně sám.
Bojím se o budoucnost
Když jsem si v tříslech nahmatal bouli, dostal jsem strach. Jako první mě okamžitě napadla rakovina. Vždyť právě ta se projevuje bulkou. Začal jsem vyhledávat na internetu, což teď vím, že jsem neměl dělat. Mé psychice to totiž vůbec nepomohlo.
Dočetl jsem se různé věci, mimo jiné také to, že se skutečně může jednat o rakovinu. Jasným doporučením bylo navštívit lékaře a já věděl, že je to jediné rozumné řešení. Nicméně jsem se tolik bál, že mi moje obavy potvrdí, že jsem lékaře doposud nevyhledal.
Teď se bojím o naši budoucnost. Před manželkou předstírám, že je všechno v pořádku. Nechci ji stresovat, čeká přece naše dítě. Co když jsem ale opravdu nemocný a z hlediska dlouhodobé budoucnosti se mnou není nic jisté?
Měl bych jí to říct, ale nemám odvahu
Týdny plynou, manželka nemluví o něčem jiném než o našem dítěti a já si stále více uvědomuji, že zbytečně ztrácím čas. Už dávno jsem měl navštívit lékaře a svěřit se mu, co mě trápí. Mohl jsem vědět, na čem jsem, a situaci případně řešit.
Zatím jsem ale nenašel dostatek odvahy ani na to, abych se svěřil ženě, se kterou už 12 let žiju. Vím, že bych to měl udělat. Nechci jí ale přidělávat starosti. Jen kdybych už konečně dokázal posbírat dostatek odvahy.
Autor: Natálie Kabourková
