Jsem ještě ze staré školy, vyhovuje mi, když se žena stará o domácnost a muž vydělává peníze. Jsem rád, že nemusím umývat nádobí a prát. Jenže mě nenapadlo, co najdu v prádelním koši, když ho poprvé po dvaceti letech otevřu.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Vážím si toho, co pro mě dělá
Vždycky jsem byl moc rád za to, jakou jsem si našel manželku. Anička byla vždycky skvělá. Už kdysi mi na ní imponovalo, jak dobře vaří a jak se dokáže postarat o domácnost.
Vyrůstala v rodině, kde bylo pět sourozenců a ona byla nejstarší, musela se tedy o své bratry a sestry starat. Možná to z ní udělalo tak skvělou hospodyňku, jakou je.
Nikdy jsem se nemusel bát, že na mě nebude čekat s teplou večeří a krásným úsměvem, když se vrátím z práce. Většina chlapů si na to prý zvykne, ale já jsem jí dodnes za všechno, co pro mě dělá, vděčný.
Naprosto mě to vyvedlo z míry
Je to asi rok zpátky, kdy moje žena byla na ranní směně a já měl jít na odpolední. Zjistil jsem, že nemám žádné čisté tričko do práce. Docela mě to zaskočilo, protože jinak mám od manželky všechno poskládané a provoněné pěkně ve skříni.
Řekl jsem si, že zkusím v prádelním koši najít nějaké tričko, které bude ještě relativně v pořádku na to, aby jednu směnu v práci zvládlo. Začal jsem se přehrabovat věcmi a tričko jsem naštěstí našel.
Oblékl jsem si ho a chystal se zavřít koš s prádlem. Než se tak stalo, z koše se na mě něco zablýsklo. Odhrnul jsem další oblečení a pod ním jsem našel síťovaný korzet s krajkou.
Jsem klidný člověk a ve vztahu se ženou mě za ty roky už jen tak něco nepřekvapí. Ale tohle?! Nevěřil jsem vlastním očím. Nikdy jsem na ní nic podobného neviděl. Vrtala mi hlavou otázka, jestli mě s někým nepodvádí. Bylo to silnější než já.
Ten den jsem do práce nedošel
Nezvládl jsem svoje emoce a s inkriminovaným oblečkem jsem běžel za manželkou do práce. Pracuje jako prodavačka v obchodě, takže nebyl problém se k ní dostat.
Jakmile jsem tam dorazil, vytáhl jsem negližé z tašky a hodil jí to přímo do obličeje. Takového se neznám, ale byl jsem tehdy dost v ráži.
Když to Anička uviděla, začala se hrozně smát a já jsem to vůbec nechápal. Řekla mi, že její kamarádka chtěla tento kousek vyhodit, ale Aničku napadlo, že by tím mohla trošku dodat šmrnc našemu intimnímu životu. Vzala si tedy korzet domů, aby ho nejprve vyprala a pak mě s ním překvapila.
Nemám důvod ženě nevěřit. Zavolal jsem do práce, že ten den nepřijdu, počkal jsem na Aničku, až skončí směnu, a společně jsme šli domů. Spodní prádlo jsem hodil zpátky do koše a my skočili rovnou do postele.
Autor: René Podhrázský
