Kdo mě zná, neřekne mi jinak než Popelka. Tuhle přezdívku jsem si vysloužila díky osudu, který se až nápadně podobá oné známé pohádce. Holka z nuzných poměrů se zamilovala do boháče. Přijde vám to jako hloupost? Pak vítejte v mém životě.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Možná mi ani nebudete věřit, co všechno zlého mě v životě potkalo. A že toho nebylo málo. Poslechněte si můj příběh. Jsem přesvědčená, že i vy si budete připadat jako v pohádce o Popelce.
Rodiče nikdy neměli peníze
Kam až moje paměť sahá, moji rodiče nikdy neměli peníze. Žili jsme doslova od výplaty k výplatě a z půjček, které si naši opakovaně brali.
Dokonce i mě mamka několikrát poslala jako malou holčičku s lístečkem k některé ze svých kamarádek. Tehdy jsem si ještě neuvědomovala, že mě posílá žebrat. Uměla jsem číst, ale nedokázala jsem si dát dvě a dvě dohromady.
Byla jsem páté kolo u vozu
Vyostřená situace mezi rodiči dospěla do takové fáze, že táta odešel. Zůstala jsem jen s mamkou, u které se muži střídali jak na běžícím pásu. Máma také začala popíjet.
Nakonec s námi začal žít Rudolf. Společně s ním i dva jeho synové. Rudolf mi dával najevo, že nejsem jeho, navíc jsem byla holka. Něco méně.
Bohužel jeho vlivu podlehla i moje dříve tolik milující máma. Ze mě si začali dělat poskoka. Společně pořád jen popíjeli, peníze strkali jen do alkoholu. Já doma zastávala všechny práce. Vařila jsem tzv. z vody, v lednici věčně nic nebylo.
Vyhodila mě z domu
Když mi bylo sedmnáct, Rudolf usoudil, že jsem dost stará na to, abych se o sebe postarala, a přesvědčil moji mámu, aby mě vyhodila. A ona to udělala.
Najednou jsem byla na ulici jen s jednou cestovní taškou. Naštěstí se mě ujala kamarádka, její rodiče mi nabídli, abych nějaký čas bydlela u nich. Nebýt jejich pomoci, nevím, jak bych dopadla.
Nevěřila jsem, že bych ho mohla zajímat
Roky plynuly. Studovala jsem z brigády šetřila na malý byt. Po škole jsem si našla dvě práce, abych se uživila.
Přes den jsem byla pokladní v supermarketu a po večerech jsem chodila do baru. Tam si mě začal všímat pohledný muž. Nevěřila jsem, že bych ho mohla zajímat zrovna já.
Svatba jako z pohádky
Trvalo několik měsíců, než se osmělil mě oslovit. Byl to příjemný chlapík, o několik let starší, očividně při penězích. Po několika schůzkách jsme spolu začali chodit a o rok později se vzali. To mi bylo čtyřiadvacet.
Moje svatba byla jako z pohádky. Vilém rozhodně nepochází z takových poměrů jako já a peněz má dostatek. Zahrnul mě jimi, ačkoli jsem si na ten luxus nedokázala zvyknout.
Říkají mi Popelko
Moji přátelé mě přezdívají Popelka. Proč asi? Vyrůstala jsem v chudobě. Máma se mě vzdala kvůli chlapovi, který jí byl přednější. Bydlela jsem v krcálku a potom potkala svého prince.
S Vilémem letos oslavíme jedenácté výročí svatby. Díky němu konečně žiju tak, jak si zasloužím.
Autor: Nikol Kolomazníková
