Když mi kamarád Pepa říkal, že je to sázka na jistotu, utahoval jsem si z něho, že je to určitě jenom jedna z jeho dalších falešných nadějí. Přesto mi to nedalo a na to místo jsem šel.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Odmalička jsem byl průzkumník
Pamatuju si naše první cesty na dovolenou do Bulharska. U moře jsem s tátou procházel pláže a hledali jsme, co bychom si mohli odvézt domů jako suvenýr. Tehdy jsme nosili sice jenom nějaké mušle a pár drobných, stejně mi to ale dělalo velkou radost.
Od té doby se u mě probudila vášeň pro objevování. Často jsem pak prozkoumával každou skulinku, jestli nenajdu něco zajímavého.
Moje babička si toho tehdy všimla a jako malému mi nastražila v obchodě za regálem stříbrný řetízek. Samozřejmě mi to řekla až o pár let později, kdy už to nijak neovlivnilo moji tehdejší radost z toho skvělého objevu. Dodnes ho nosím.
Detektor kovů mě uchvátil
Když jsem zjistil, že se na trhu začaly objevovat přenosné detektory kovů, bylo hned jasné, že musím být jedním z prvních majitelů. Stálo to tehdy majlant a ty dnešní už se s těmi prvními nedají srovnávat, ale stejně to byl tehdy pro mě malý zázrak.
S touhle vymožeností jsem v podstatě mohl vidět několik centimetrů pod zem. Přítomnost jakéhokoli kovového předmětu mi detektor oznámil dlouhým pískáním. Byl jsem nadšením bez sebe z každé staré mince, kterou jsem takhle našel.
Kamarád mi řekl, že je to sázka na jistotu
S Pepou jsme tehdy seděli v hospodě, když mi oznámil, že získal mapu se souřadnicemi místa, kde by se měly nacházet nějaké artefakty, včetně zlatých slitků ukradených Němci za druhé světové války.
Nejdřív jsem mu nevěřil, ale jeho slova později zněla přesvědčivě. O víkendu jsme tedy spolu vyrazili na ono místo.
Dlouho to vypadalo, že nic nenajdeme
Ploužili jsme se lesem okolo polorozpadlých domků a naše detektory dlouho nehlásily žádný výsledek. Když už jsem to chtěl vzdát, najednou se rozezněl kýžený dlouhý tón. Něco tam bylo.
Opatrně jsem začal polní lopatkou hrabat do vlhké lesní půdy. Po dvaceti centimetrech jsem narazil na nějaký pevný materiál. Doufal jsem, že je to železná truhla plná pokladů.
Místo toho jsem k našemu zděšení opatrně vykopal minometný granát, který používala za druhé světové války německá armáda. U těchto věcí je vždycky možnost, že mohou být i po takové době aktivní. Byl jsem zděšený. Ten den jsem se vracel ke svojí ženě rád, že žiju. A na Pepovy rady si dám příště větší pozor.
Autor: René Podhrázský
