Svou ženu Vlastimil miluje. Ale i tak ho některé její vlastnosti občas pěkně vytáčí, jak se nám svěřuje ve svém příběhu. Například její upovídanost a touha hned všem všechno říci je mu poslední dobou spíše na obtíž.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
„Všechno mohlo být v pohodě, kdyby hned s informacemi neběžela za kamarádkami, V domě se všechno rychle roznese, ale já jsem teď ten špatný,“ stěžuje si Vlastimil.
Soused mě pozval na víno. V jeho sklepě jsem nikdy předtím nebyl
„V našem domě má každý byt svůj malý kamrlík, kam si můžeme dát nářadí nebo sklenice se zavařeninou. Byty v přízemí mají ale velkou výhodu sklepních prostor. Soused, se kterým se občas potkávám ve výtahu, mě jednou pozval na víno. A to já nerad odmítám,“ vypráví Vlastimil.
„Netušil jsem, že si udělal malou vinárnu ve sklepě. Řekl mi, že vždy chtěl mít vinný sklípek a tohle je alespoň trochu možnost, jak si ho představit. Když jsme vlezli do malého prostoru a on rozsvítil nástěnnou lampu, zůstal jsem překvapeně stát.“
Podle Vlastimila bylo u jedné strany kamenné místnosti udělané malé posezení s lavicí tak pro dva lidi a několika stojánky na víno. „Bylo jich tak dvacet, nic velkolepého, ale jako představa vinného sklípku to postačilo. Jenže druhý konec místnosti byl spíše děsivý.“
Naproti posezení totiž ležela hromada starých kůží z králíků a ovcí, z nichž se po sklepě linul nepříjemný zápach. „Soused mi objasnil, že si to u něho skladuje kamarád, kterému to žena doma nepovolí mít. Jenomže v malém prostoru neočištěná kůže opravdu zapáchala. Na víno mě rychle přešla chuť.“
Svěřil jsem se manželce. Soused se mnou teď nemluví
I když Vlastimil přiznává, že mohl tušit, jak to dopadne, o tom, co u souseda ve sklepě objevil, se doma svěřil. Hned druhý den se ho na chodbě ptala sousedka, jestli je to pravda a jestli by se to nemělo řešit.
„Odpověděl jsem jí, že ve sklepě může mít soused, co chce, protože to nikoho neobtěžuje. Také jsem té drbně naznačil, aby se starala o své. Věděl jsem ale, komu musím vytknout šíření informací.“
Bohužel během několika dní se o sousedově sklepu začal bavit celý dům. „Moje žena to řekla pár kamarádkám a ty to řekly doma manželům. A tak se informace dostala až zpět k sousedovi, který mě na víno pozval. Když mě pak potkal na chodbě, byl dotčený, jak jsem se mu za pohostinnost odvděčil.“
I když se Vlastimil několikrát omluvil, jeho známý se s ním od té doby raději moc nevybavuje. „Poslední, co mi řekl, byla jízlivá poznámka o tom, že kdyby se mi s něčím svěřil, do večera by to věděli i v Americe. Chápu ho, ale je mi líto, že kvůli mojí ženě, která si pustila pusu na špacír, já přišel o přítele.“
Autor: Šárka Cvrkalová
