Většina lidí se těší na to, až si v důchodovém věku konečně odpočinou a užijí si zaslouženou penzi. Někteří chtějí cestovat, jiní se zase věnovat svým vnoučatům. Měl by to být pro všechny poklidný podzim života. V případě pana Vlastimila tomu ale tak nebylo.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Těšili jsme se na klidné stáří
„S manželkou jsme už netrpělivě očekávali náš odchod do důchodu. Já se těšil na to, jak budu dál pracovat na naší chatě u řeky, a moje žena, která ráda maluje, si představovala, že konečně bude mít spoustu času na svůj koníček,“ sdělil nám pan Vlastimil.
Vlastimil se svojí manželkou se také dle jeho slov nemohli dočkat, až k nim na chalupu budou jezdit jejich děti s vnoučaty a jak s nimi budou moci každý rok trávit prázdniny v přírodě.
Osudové setkání v restauraci
„Celý život jsem pracoval ve stavebnictví jako stavební dozor. Vždycky jsem byl zásadový a dbal na to, aby byla odvedena ta nejlepší práce.“ To byl zřejmě důvod toho, že na svojí pozici byl pan Vlastimil vždy velmi žádaný.
Vlastimil chodil každý den na odpolední menu do své oblíbené restaurace. Dle jeho slov byl zrovna hezký jarní den, a tak si dal oběd na venkovní zahrádce. „Na ten den nikdy nezapomenu, kdybych to věděl, raději bych utekl,“ sdělil.
Ten den si k němu s dovolením přisedl mladý muž v kravatě, saku a naleštěných botách. „Vypadal sympaticky a dali jsme se do řeči.
Řekl mi, že pracuje v investiční společnosti, která se zabývá obchodováním na burze s cennými papíry a různými komoditami. Měl u sebe počítač a všechno mi na místě ukázal.“
Naprosto jsem tomu podlehl
Pro Vlastimila byly všechny ty grafy a tabulky jedna velká neznámá, po několika schůzkách ale začal všechno pomalu chápat. „Dostal jsem od něj zadarmo knihu, kterou jsem doma doslova hltal. Kdybych věděl, kolik mě nakonec bude stát, spálil bych ji v kamnech.“
„Doslova mě pohltila ta myšlenka, že mohu naše úspory velmi rychle zhodnotit. Bylo to tak jednoduché a jasné. Už jsem se viděl s manželkou ne u řeky, ale někde v Karibiku.
Nejprve jsem si založil účet, kde byly jen virtuální peníze, mohl jsem si vše vyzkoušet nanečisto. Dařilo se mi a za týden jsem vloženou částku zdvojnásobil.“
Horší to ale bylo, jakmile pan Vlastimil převedl na účet první reálné peníze. „Nedá se říct, že by se mi nedařilo. Ze začátku to bylo naprosto skvělé, byl jsem opatrný a úspory zhodnocoval pomalu a s rozvahou.
Jenže potom se mi přestalo dařit a musel jsem vložit další část úspor,“ uvedl s kamenným výrazem.
Pan Vlastimil této nebezpečné investiční hře naprosto podlehl, a nakonec zrušil i penzijní připojištění svojí manželky, která mu věřila, že se karta obrátí.
Jenže i o tuto částku nakonec přišli. „Zbyla nám jen ta chalupa, úspory žádné. Ještěže mi manželka zakázala dát tu chatu do zástavy a vzít si půjčku, asi by to byl náš konec.“
Autor: René Podhrázský
