Vojta to s Bárou myslel vážně. Bylo jim spolu dobře – alespoň on si to myslel. Proto ho její odchod před osmi lety velmi zaskočil. Pro rozchod se rozhodla jen měsíc poté, co ji Vojtěch požádal o ruku. Ačkoli to byl šok, rozhodl se za touhle životní kapitolou udělat tlustou čáru.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Život šel dál a Vojtěch se snažil na Báru zapomenout. Našel si novou přítelkyni a z doslechu věděl, že i Bára začala s někým žít. Byl přesvědčený, že to tak mělo být. Netušil, že se jejich životní cesty jednoho dne ještě spojí.
Měsíc po zásnubách mi dala košem
S Bárou jsem chodil sedm let, poté jsem ji požádal o ruku a ona souhlasila. Jen měsíc poté, co jsem jí navlékl zásnubní prsten, mi však oznámila, že chce náš vztah ukončit.
Nechápal jsem to. Přišlo to zčistajasna, já měl totiž pocit, že je mezi námi všechno v naprostém pořádku. Asi nebylo, když si Bára našla důvod, proč ode mě odejít.
Pamatuji si, jak těžce to tenkrát nesla moje máma, která si Báru oblíbila. Táta zase pronesl, že taková ženská za to nestojí. Přestala pro ně existovat.
Snažil jsem se jít dál a na Báru zapomenout
Ačkoli jsem k Báře nadále choval city, musel jsem jít dál. Snažil jsem se dostat ji z hlavy, proto jsem zanedlouho po našem rozchodu začal chodit s Magdou.
O to, jak žije Bára, jsem se aktivně nezajímal. Z doslechu jsem ale věděl, že si také někoho našla. Pokud místní tamtamy, které v našem městě fungovaly, říkaly pravdu, měla být dokonce těhotná.
Až po třech letech jsem Báru konečně vytěsnil z hlavy natolik, aby mě přestala bolet každičká vzpomínka na dobu, kdy jsme spolu ještě žili.
Zazvonila u mých dveří. A nebyla sama
Jednoho dne jsem byl doma sám, Magda byla v práci. Zazvonil domovní zvonek. Čekal jsem pošťáka nebo kohokoli jiného, jen ne Báru. Stála za dveřmi a nebyla sama. Vedle ní se stydlivě krčil malý chlapec, kterého konejšivě hladila po hlavě. Poprosila mě, zda by mohla dál, a já jsem ji beze slova pustil.
Vzápětí spustila potok slz. Začala mi vyprávět, jak mě celou dobu miluje, že byla chyba ode mě odejít, že celé ty roky nemyslela na nikoho jiného než na mě. Byl jsem v šoku.
Udělal jsem rozhodnutí, za které mě rodina odsoudila
Když jsem Báru viděl, otevřely se ve mně staré city k ní. Najednou už mi nebyla cizí, uvědomil jsem si, že jsem si jen nalhával, že ji nemiluji. Pořád to tam bylo.
Pak už to šlo ráz na ráz. Rozešel jsem se s Magdou – nečekala to a já vím, jak se musela cítit. Sám jsem to zažil. Báru jsem i se synem nastěhoval k sobě, rozhodli jsme se zkusit to znovu.
Rodina mě nepochopila, ba naopak mě odsoudila. Nedokázali pochopit, že k Báře i po těch letech něco cítím a že je to silnější než moje mužské ego, které by mě mělo přesvědčit, abych to nedělal. Já jsem ale nyní šťastný.
Autor: Nikol Kolomazníková
