Rodiče Kamila od malička pokládali za velmi nadaného. Oni sami byli umělci a chtěli z něj mít hudebníka. On se však sám rozhodl, co chce a co je pro něho nejlepší.
Byl to tvrdý dril a dny plné odříkání
„Když jsem byl malý, hraní na klavír mě hrozně bavilo, jenže rodiče na mě tlačili čím dál více.“ Kamil musel každý den trénovat hru na klavír několik hodin. Rodiče mu dokonce zajistili domácí výuku, aby nemusel chodit do školy a měl na trénování víc prostoru.
„Hrál jsem, až mě z toho bolely prsty. Táta mi pořád říkal, že když nebudu trénovat, nic ze mě nebude.“ Kamilovi, dle jeho sdělení, celou hru na klavír znechutilo to, když mu rodiče zajistili ještě další soukromou učitelku. „Byla to hrozná fúrie, pořád mě za něco peskovala. Bylo mi třináct let a neměl jsem ani žádné kamarády. Teď už vím, že mi chybělo dětství, jaké prožívali moji vrstevníci,“ uvedl se zamyšleným pohledem.
Přišel čas vzít věci do svých rukou
Kamilovi rodiče ani náhodou nepočítali s jinou variantou, než že ho pošlou na konzervatoř, stejnou, jako kdysi studovali oni. „Jednoho dne, když mě táta ještě pozdě večer nutil hrát, jsem to už nevydržel a řekl, že s celým klavírem končím a už nikdy hrát nebudu.
Že jim kašlu na celou konzervatoř.“ Jeho rodiče byli absolutně v šoku, takový vzdor nečekali a věřili, že je to jen nějaký pubertální výlev, který brzy přejde. Jenže to se přepočítali. „Já jsem opravdu ze dne na den přestal hrát, když se mě zeptali, co teda chci dělat, tak jsem jim řekl, že budu kuchař. Nebylo to jen tak z hecu, já jsem si to vážně přál, vaření mě dost bavilo.“
Hvězdou můžete být v každém oboru
Když Kamil nastoupil na střední gastronomickou školu, brzy zjistil, že mu tato práce zkrátka sedne. Mezi kantory byl oblíbený. Obzvlášť na praxi vynikal svými schopnostmi. „Učitelé ve mně viděli talent, rodiče mě tak trochu odepsali, myslím, že se za mě mezi svými kamarády umělci styděli.
“ Jakmile Kamil dokončil studium, dostal od ředitele školy doporučení do vyhlášeného luxusního hotelu. „Dodneška nechápu, jak se to stalo, ale asi mi to opravdu jde, když jsem byl po roce šéfkuchařem a po třech letech jsem dostal nejvyšší gastronomické ocenění – Michelinskou hvězdu,“ dodává s hrdým úsměvem Kamil.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Autor: René Podhrázský
