Když jsem byl malý, neměl jsem moc přátel. Většině spolužáků totiž rodiče vtloukli do hlavy, že s někým, kdo propadá ve škole snad ze všech předmětů, by se kamarádit neměli. Učil jsem se, dělal jsem, co jsem mohl, ale přesto jsem měl velmi špatné známky a většina dětí se mě stranila.
Byl jsem terčem posměchu. Připadal jsem si hloupě, protože matka i otec se se mnou doma hodiny učili jen proto, abych je později zklamal špatnou známkou a historkami o tom, jak se mi děti smějí.
Jediné, co mi šlo, byl tělocvik
Čeština, matematika nebo fyzika pro mě byli nepřátelé. Sotva jsem procházel, některé předměty jsem dokonce mockrát opakoval. V tělocviku jsem sice exceloval, ale bál jsem se, že to mi kariéru nezařídí. Učitelé se se mnou nepárali, nikomu jsem nedokázal vysvětlit, že dělám všechno, co mohu. Podle většiny lidí jsem byl zkrátka lajdák, který raději leze po stromech nebo přes ploty.
Rodiče se mě snažili podporovat v tom, co mi šlo. Proto mě přihlásili na několik sportovních kroužků. Zároveň se ale pokoušeli donutit mě k vylepšení známek. Dopadalo to tak, že jsem byl věčně unavený. Stal jsem se podivínem, který nemá kamarády, na hodinách usíná a jediné, co ho zajímá, je jak si zlomit ruku či nohu na nějakém hloupém sportovním tréninku.
Po základní škole jsem se začal věnovat posilování
Zdroj: 123RF.COM
Kvůli špatným známkám jsem se nedostal na další školu. Rodiče byli zklamaní, chtěli, abych studoval. Zároveň ale chápali, že mi škola zkrátka nejde, a nechali mě, abych se věnoval tomu, co je pro mě důležité. Jsem jim za to dnes neskutečně vděčný, protože díky jejich podpoře jsem se nakonec stal tím, kým dnes jsem.
Začal jsem chodit do posilovny, běhat, plavat. Sehnal jsem si brigádu jako uklízeč ve fitcentru, kde jsem vždy po pracovní době mohl zadarmo trénovat. Na této pozici jsem vydržel tři roky. Mnozí se mi smáli, že jsem jenom uklízečka. Jenomže během těch let tréninku jsem se vypracoval a s příchozí dospělostí mi byla nabídnuta pozice trenéra.
Vypracoval jsem se až na spolumajitele podniku
Zdroj: 123RF.COM
Majitel podniku se stal mým dobrým přítelem. Všímal si toho, jak dřu, jak se snažím být nablízku tomu, co mi jde, přestože to zpočátku znamenalo několik let uklízet špinavé sprchy. Proto mi v mých pětadvaceti letech nabídl, že bych mohl začít ve fitku dělat víc než jenom trenéra. Prodal mi část podniku.
Musel jsem si sice půjčit, protože mi práce nevynášela tolik. Díky tomu jsem se ale stal spolumajitelem, mé zisky se zvýšily a nyní si vydělávám velmi slušné peníze. Spolužáci, kteří se mi na základní škole smáli, mohou dnes jenom závidět. Učení mi možná nikdy nešlo, ale šel jsem si za svým snem a i bez skvělých známek z počtů či jazyků jsem dnes šťastným, bohatým a sám na sebe hrdým člověkem.
Autor: Šárka Cvrkalová
