Přátelé o něm tvrdí, že je podpantoflák, kterého má jeho manželka dokonale omotaného okolo prstu. On si takový status stále odmítá připustit. Podle jeho názoru je totiž všechno v pořádku. Komu by přišlo něco podivného na tom, že chlap svoji manželku poslouchá na slovo?
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Zbyněk je ženatý už dvacet let. Společně se svojí ženou vychovali tři děti, které jim postupně vylétl z hnízda. Od svých kamarádů stále slýchává, že se chová jako ukázkový podpantoflák. Takové přezdívce se však brání zuby nehty.
Chlap je ten, kdo by měl nosit kalhoty
Když jsem vyrůstal, byl jsem často svědkem toho, že můj otec matku bil. Jako malý kluk jsem proti tomu nemohl nic udělat. Často jsem také z úst svého otce slýchával, že chlap je ten, kdo by měl nosit kalhoty a mít jasně navrch.
Pamatuji si, že když jsem se maminky ptal, proč si to nechá líbit, vždycky mi jen odpověděla, že žena svého muže poslouchá. Že je to její povinnost. Možná i proto ve mně vznikla představa, že to v rodině vždy funguje tak, že chlap poroučí a žena poslouchá.
Jarmila nebyla typická žena. Chtěla mít poslední slovo
Jarmilu byste mezi jinými ženami poznali na první dobrou. Ve všem se totiž lišila. Hned mi bylo jasné, že s ní to nebude ani trochu jednoduché. Chtěla mít vždy a za jakékoli situace poslední slovo. A právě to se mi na ní nejvíce líbilo.
Když jsem si ji po třech letech vztahu bral, můj nejlepší kamarád mě varoval, že v manželství s ní jednoho dne budu pěkně nešťastný. Samozřejmě jsem mu to nevěřil.
Zpočátku mi nedocházelo, že je to právě Jarmila, která začíná v našem manželství o všem rozhodovat. Tak nějak jsem se pokaždé přizpůsobil, až mi to celé přišlo normální. Moji přátelé však začínali mít nepříjemné poznámky.
Vychovala si mě k obrazu svému
Postupem let si mě moje žena vychovala tak, jak potřebovala. A já se nebránil, protože na to šla šikovně a já nic podezřelého nezaznamenal.
Když si ze mě moji kamarádi dělali legraci, že mě má manželka pod pantoflem, zlobil jsem se na ně, že to není pravda. Nepřipadal jsem si tak a jejich slova mě urážela.
Přišlo mi normální, že své ženě pomůžu například s úklidem. Že umyji nádobí, pověsím prádlo nebo ho dokonce vyžehlím. Nevadilo mi to. Ale moji přátelé to viděli jinak. Podle nich jsem se choval zženštile.
Jsem divný já, nebo to moji kamarádi přehání?
Ze všech nejvíce se do mě vždy naváží můj dlouholetý kamarád Jirka. Vždycky mi říká, že si mě moje žena ochočila jako psa. Nejednou jsme se kvůli tomu dostali do rozepře.
Je to jen pár týdnů zpět, co u nás Jirka nečekaně ve středu odpoledne zazvonil. Chtěl mě vytáhnout na pivo. Nemohl jsem odejít hned, musel jsem totiž doma uklidit, než se manželka vrátí z práce. Byl jsem tak naučený. A když jsem se proti odchodu vzepřel, poprvé mi to došlo.
Nyní přemýšlím, jestli jsem to já, kdo se chová divně, nebo jestli to moji kamarádi s přezdívkami v podobě podpantofláka přehání…
Autor: Nikol Kolomazníková
Názor odborníka
První otázkou, kterou je potřeba si položit je: “Jak se v tom cítí sám Zbyšek?” Často máme tendenci být ovlivněni názory svého okolí, avšak je zapotřebí si uvědomit, že na prvním místě by měl být vždy člověk sám. Pokud je tedy Zbyšek se současnou situací spokojen, neměl by to být problém. Každý člověk je specifická bytost, a tak to, co vyhovuje jednomu, může být podivností či peklem pro jiného. Tak se například někdy dostáváme k tomu, že nám nějaký člověk přijde zvláštní a vymyká se standardu, protože se chová podle sebe a nebojí se to dát okolí najevo.
Názor okolí na nás je samozřejmě velmi důležitý, neboť podle něj posuzujeme svou vlastní hodnotu a postavení ve společnosti, avšak je rovněž důležité dbát na to být sám sebou, protože ať se budeme snažit sebevíc, vždy se najde někdo, s kým si nebudeme rozumět nebo kdo nás nebude mít rád. Konstantní přetvařování je navíc pro člověka velice vyčerpávající a z dlouhodobého hlediska vede ke spoustě problémům.
Vše má samozřejmě své rozumné hranice a je důležité dbát nejen na své právo být sám sebou, ale také na to, abychom svým chováním a jednáním neporušovali práva ostatních.
