Vaška znám tak dlouho, kam až moje paměť sahá. Jako kluci z malé vesnice jsme spolu vyrůstali, postupně prošli základní i střední školou a naše cesty se nerozdělily ani v dospělosti. Znám ho opravdu dobře a je pro mě skoro jako bratr, kterého jsem nikdy neměl.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Za ty roky, co se s Vaškem známe, jsme toho vyvedli tolik, že by to s přehledem vydalo na nějakou kroniku plnou komediálních příběhů a zážitků. Jsme z jednoho těsta, máme stejný smysl pro humor, oba dva jsme jako dvě nevybouřené děti. I teď, kdy bychom už dávno měli mít rozum, vymýšlíme tu a tam nějakou blbinu.
Naše přátelství je výjimečné
S Vaškem jsme tenkrát jako malí kluci, to nám mohlo být něco kolem jedenácti let, stvrdili naše přátelství pokrevním poutem. Pamatuji si, jako by to bylo včera, jak jsme se snažili říznout se ukradenou rybičkou, kterou jsem tajně vzal tátovi z šuplíku.
Naše přátelství je výjimečné. Nikdy jsme se nenechali rozházet holkou, nikdy nás nerozdělila žádná neshoda. Rodiče často říkávali, že my dva jsme měli být bratři. A měli pravdu.
Vzájemně jsme se vždycky škádlili
Společný smysl pro humor dal kolikrát vzniknout nejednomu šprýmu. Vzájemně jsme totiž na sebe tu a tam vymysleli nějakou kulišárnu. Jako třeba před lety, kdy mě Vašek přivázal na celý den ke stromu, vedle kterého bylo mraveniště. Drbal jsem se ještě týden potom.
I já na něho nejednou něco vymyslel. Jednou jsem mu vypustil gumu u auta, jindy mu dal do kafe místo cukru sůl. Zdánlivé hlouposti, ale my jsme se jim vždycky hrozně nasmáli. Nenapadlo by mě, že jeden z mých žertů nás jednoho dne nadobro rozdělí.
Chtěl jsem si z kamaráda vystřelit
Opět jsem chtěl Vaškovi něco provést a vymyslel jsem na něho past. Nahrálo mi do karet, že jsem se stavil k nim domů, protože jsem si chtěl půjčit jeho vrtačku. Otevřela mi Jitka, Vaškova manželka. Byla zrovna na odchodu, ale nabídla mi, abych tam na Vaška počkal. Měl se vrátit každou chvíli a já souhlasil.
Napadlo mě, jak si z kamaráda vystřelit. Zalezl jsem do jejich postele v ložnici, a když jsem slyšel, že bouchly domovní dveře a kamarád se vrátil, předstíral jsem, že tam má jeho žena milence. Přiřítil se do ložnice, vzteky strhl peřinu a zůstal na mě zaraženě koukat.
Já propukl v smích. Vašek byl bledý jako stěna, očividně jsem ho napálil. Místo toho, aby se i on začal smát, na mě začal křičet a doslova mě vyhodil z domu. Nechápal jsem, proč se tak naštval. Měl to být vtip.
Manželka mi prozradila, co jsem nevěděl
S Vaškem nebyla řeč. Přijel jsem domů a stěžoval si ženě, co jsem udělal. I ona se na mě rozzlobila a poté mi řekla něco, o čem jsem neměl ani tušení.
Vašek a Jitka momentálně procházeli krizí, protože na Jitku praskla její nevěra. Ačkoli se to snaží přejít a manželství zachránit, je to pro oba dva citlivé téma. A já prostě zahrál na špatnou strunu, proto se Vašek tak moc rozzlobil. Nechápal jsem, proč mi to kamarád neřekl. Podle mé ženy se za to styděl, nebylo se čím chlubit.
Nejhorší na tom je, že od toho incidentu se mnou Vašek nemluví. Dokonce předstírá, že vůbec neexistuju. Ignoruje mě, na zprávy neodpovídá a nechal mi vzkázat, že my dva jsme spolu nadobro skončili. Měl to být jen vtip a já kvůli němu asi ztratil svého nejlepšího kamaráda.
Autor: Nikol Kolomazníková
