Zdeněk na nehodu, která se stala před třemi roky, vzpomíná každý den. Poté, co mu při bouračce v autě zahynula žena, zůstal sám se svou tehdy dvanáctiletou dcerou Lenkou. Od té doby ji vychovává jako svobodný otec.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře, který nám jej zaslal pomocí e-mailu. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
„Nejsem zrovna táta roku. Dělám všechno, co umím, ale dcera je v pubertě a potřebuje ženskou ruku,“ svěřuje se hned na úvod v e-mailu čtenář. „Každý den mám strach, že se něco pokazí,“ dodává.
I když se Zdeněk snaží být patnáctileté dívce dobrým otcem, říká, že si sám dobře uvědomuje, že ne vždy mu to vychází.
Událost, od které s ním dcera už týden nemluví, mu to jenom potvrdila.
Chtěl jsem být milý, ale místo toho vypadám jako zvrhlík
„Dceři se snažím důvěřovat a nebýt na ni přísný. Ale nějaká pravidla i tak nastavená mít musíme. Pustil jsem ji na párty s kamarády, ale domluvili jsme se, že ji v deset vyzvednu.
Je jí teprve patnáct a nechtěl jsem, aby se v noci potulovala po ulicích města sama. Když ji partička kamarádů doprovázela k autu, viděl jsem, že se skvěle baví. Byl jsem rád, že jsem ji ten večer pustil,“ dodává čtenář.
Jenže potom Zdeněk udělal něco, co neměl. Sám neví proč, ale měl tendenci svou dceru nějak roztomile oslovit. Zeptal jsem se jí, jestli nechce pomoci s taškou do kufru. Oslovil jsem ji přitom Prdelko.“
Podle Zdeňka jeho dcera okamžitě zrudla a bez dalších slov nastoupila do auta. Její kamarádi se na chodníku začali hloupě culit. „Nesmáli se přede mnou, ale skoro jsem slyšel ty výbuchy smíchu, jakmile jsem nastartoval,“ přiznává.
„Nejdřív jsem se snažil dělat, jako že nevím, že se něco dělo. Ale když se mnou dcera celou cestu domů nemluvila, omluvil jsem se jí. Došlo mi, že jsem možná neměl patnáctileté puberťačce před kamarády říkat zrovna takhle.“
Ve škole se jí smějí, stydím se za to, co jsem udělal
I po týdnu dcera chodila domů naštvaná. Se svým otcem prohodila jenom nejnutnější slova. Zdeněk stále doufá, že Lenka brzy pochopí, jak to myslel. Jenže si nemohl nevšimnout toho, že ani její kamarádi to jen tak nepřešli.
„Několikrát jsem zaslechl, jak Lenku někdo provokuje a oslovuje ji Prdelko. Všímám si toho, že parodují mě, ale já udělal chybu, nijak mě to neuráží. Spíše je mi líto, že je teď Lenka za tatínkova mazánka.“
Bohužel, ani desítky omluv nepomohly. Zdeněk doufá, že je na vině zčásti puberta a že jeho dcera ví, že neudělal ve skutečnosti nic špatného.
„Jen jsem se snažil být dobrý táta. Není to snadné vychovávat dceru sám. Navíc ještě jedináčka. Asi jsem jako otec zklamal v mnoha ohledech, ale tahle situace mě přesvědčila o tom, že vůbec nevím, co moje dítě potřebuje.“
S Lenkou má teď Zdeněk sice vypjatý vztah, ale doufá, že se to brzy všechno uklidní. „Musí pochopit, že i když je zrovna ve společnosti kamarádů, pořád je tak trochu moje malá holčička,“ končí e-mail.
Autor: Šárka Cvrkalová
