Když Zdeněk před osmi lety poznal Veroniku, okamžitě mu padla do oka. Věkový rozdíl ani jednomu z nich nevadil. Zdeněk dokonce přijal i skutečnost, že si Veronika do vztahu přivedla dvě malé děti. S nimi si vytvořil velmi pěkný vztah.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Na první pohled Zdeněk, Veronika a dcerky Petra a Simona působili jako spokojená rodinka. Kdekdo by dokonce ani nehádal, že děti nejsou Zdeňka. Mělo to však jeden háček, který nikdo z okolí neviděl a sám Zdeněk se jej snažil dlouho přehlížet.
Neřešil jsem věkový rozdíl ani skutečnost, že měla dvě dcery
Veroniku jsem poznal před osmi lety. Já byl tenkrát po rozvodu se svojí první ženou a ona za sebou měla nepříjemný rozvod s otcem svých dvou dětí. Byla mladší, dělilo nás od sebe rovných deset let, ale já to neřešil.
Když mi Veronika řekla, že má dvě malé děti (Petře byly v té době čtyři roky a mladší Simoně necelý rok) ani trochu mi to nevadilo. Dali jsme to dohromady a začali fungovat jako rodina.
Do práce se nehrnula a já živil rodinu sám
Veronika byla ještě dva roky s malou Simonkou na rodičovské dovolené, veškeré výdaje tak šly převážně z mojí kapsy. Nevadilo mi to, nevydělával jsem nejhůře a dokázal jsem se o své tři holky celkem pěkně postarat.
Myslel jsem si, že po skončení rodičovské dovolené půjde Veronika do práce. Ukázalo se ale, že se jí příliš pracovat nechce.
Když už si nějaké zaměstnání přeci jen našla, vydržela tam maximálně dva měsíce a skončila opět na pracáku.
Děti jsem přijal jako svoje vlastní. Živit jsem je mohl, ale vychovávat jsem je nesměl
Obě holky jsem od samého začátku přijal jako svoje vlastní. Ani mě nenapadlo, že bych se k nim měl chovat jinak jen proto, že nejsem jejich biologický otec. Tvořili jsme rodinu, všechno bylo tak, jak mělo být.
Od začátku jsem tak obě děti, které sice nebyly moje, živil. Platil jsem jim oblečení, později výdaje za školku a školu. Všechno šlo z většiny z mé kapsy a já proti tomu nic nenamítal.
Veronika neměla problém, abych ji i její děti živil. To jsem mohl. Co jsem ale nesměl, bylo zapojovat se do jejich výchovy. Ačkoli jsem k tomu měl kolikrát dost příležitostí, Veronika si ode mě do výchovy obou dcer nenechala mluvit a akorát mezi námi vznikaly hádky.
Učinil jsem nejtěžší rozhodnutí v životě
Roky postupně plynuly a Veronika holky vychovávala tak, jak uznala za vhodné. Se spoustou věcí jsem nesouhlasil a nelíbily se mi, nicméně jsem nemohl říci jediné slovo.
Po šesti letech vztahu jsem při jedné hádce, která opět vznikla proto, že jsem se ohradil proti způsobu její výchovy, jsem od Veroniky poprvé slyšel vyhrůžku, že jestli se budu montovat do toho, jak vychovává své děti, seberou se a odejdou ode mě. To mě velmi zklamalo a zároveň na nějakou dobu umlčelo.
Snažil jsem se ještě necelé dva roky, ale jak holky rostly, hádky mezi námi byly stále častější, a já tak před dvěma měsíci učinil to nejtěžší rozhodnutí v životě: s Veronikou jsem se rozešel a holky, které jsem považoval za vlastní, opustil. Bolí to ještě teď, ale jsem přesvědčený, že jiné východisko nebylo.
Autor: Nikol Kolomazníková
Názor odborníka
Každý si s sebou v životě neseme zkušenosti, které jsme po cestě nasbírali. A to, jak ty dobré, tak i ty špatné. Vztahy v tomto nejsou žádnou výjimkou, a tak se můžeme setkat s tím, že se jeden nebo oba partneři snaží aplikovat něco z minulého vztahu do toho současného a pohlížet a chovat se k partnerovi tak, jako by to byl ten z posledního vztahu. Toto promítání si je ovšem nezdravé a může být velice nebezpečné. Je zapotřebí mít na paměti a neustále si připomínat a uvědomovat, že současný vztah je oddělený, jiný než ten minulý. Stejně tak je náš partner jiný jedinec než náš předchozí partner. Může se to zdát samozřejmé, ovšem spoustu z toho funguje a aplikujeme automaticky na nevědomé úrovni.
To může souviset s tím, proč Veronika zabraňuje Zdeňkovi podílet se na výchově. Možná musela v minulém vztahu své děti chránit před jejich biologickým otcem. Možná si z minulého vztahu odnesla strach o své děti nebo určitou nedůvěru k mužům. Takových možností může být spoustu, a většinou je zapotřebí návštěvy psychologa či jiného odborníka pro jejich rozklíčování.
Každopádně je nutné zmínit důležitost toho, aby se na výchově dětí podíleli oba rodiče. Výchova dětí je neoddělitelnou součástí rodiny, a nemůžeme tedy někoho přijmout do rodiny a toto mu odepřít. Matka i otec mají navíc svou specifickou roli ve výchově dítěte a obě složky dítě potřebuje ke zdravému vývoji. Někdy se stává, že je přítomen pouze jeden rodič, který se pak musí snažit zastávat obě role, což je ovšem velice vyčerpávající časově, psychicky i finančně. Prioritou by tedy mělo být vždy dítě a naše dospělé chyby či nedostatky a zášť, hněv, žárlivost nebo podobné emoce bychom se měli snažit ve vztahu k dětem co nejvíce omezit, neboť děti se jsou schopny tyto nedostatky od svých rodičů velice rychle a úspěšně okoukat a naučit.
