Zlata nastoupila do nové práce po přestěhování se do většího města. Vždycky si myslela, že šéfové, kteří pokukují po svých sekretářkách a snaží se je odvést od rodiny, jsou jenom filmový výmysl. Nedávno se ale přesvědčila o tom, že také věci se opravdu dějí.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
„Hodně lidí mě upozorňovalo, že život ve městě nebude snadný. Dělala jsem úřednici na obecním úřadě v malé vesnici, každého jsem znala. Trochu mě děsil přestup do velké kanceláře, ale prvních pár týdnů se mi zdálo všechno v pořádku,“ popisuje Zlata.
„Jednou jsem zůstala v kanceláři déle a šéf na mě zkoušel něco, čemu možná říká tajné triky. Já jsem mu ale naznačila, že mám manžela a že na tohle nejsem. Pak jsem šla ohromená domů. Opakovalo se to ještě dvakrát. Když nadřízený ani jednou neuspěl, začal o mně roznášet pomluvy.“
Prý jsem manželovi nevěrná
Zlata se asi týden po několikátém neúspěchu svého šéfa dozvěděla od kolegyně novinku, která ji šokovala. Přišla za ní s tím, že se o ní po kanceláři povídá takový nesmysl. „Radka je kamarádka a zná mě,“ vysvětluje Zlata.
„Přišla mi říci, co slyšela od kolegů. Jsem prý nevěrná svému manželovi a několikrát jsem se vyspala s jinými. Přes to všechno ale nepodlehnu jedinému chlapovi, který by mohl mít vliv na můj další život.“
Zlatě ihned došlo, kdo tím jediným chlapem má být a kdo je zároveň šiřitelem těch hloupých pomluv. Radce vysvětlila, co se stalo, a ta nevěřila svým uším. „Slíbila mi, že ostatním v kanceláři řekne pravdu.
Tím pádem by se vše mělo obrátit proti šéfovi a v můj prospěch. Jenomže já jsem ho nechtěla nijak naštvat a přijít o práci. To, co o mně říká, je sice šílené a není to ani z části pravda, ale do konfliktu bych se s ním pouštěla jen nerada.“
Zlata proto poprosila kamarádku, aby si všechno nechala pro sebe. Od té doby občas zaslechne nějaké to šuškání za svými zády, dělá ale, že si toho nevšimla. Předpokládá totiž, že to dříve či později lidé přestanou řešit.
Většina lidí by to asi nedala
„Já vím, že by se na mém místě celá řada žen zhroutila. Rozhodly by se bojovat proti šéfovi, pomstít se mu, nebo z práce odejít. Ale já taková nejsem. Ať si ostatní věří, čemu chtějí,“ píše čtenářka.
„Pochopila jsem, že velká část kolegů stejně nevěří tomu, co se o mně říká. Podle toho, co jsem zaslechla, to šéf zkoušel na víc kolegyň. S některými uspěl, jiným zavařil tak jako mně. Rozdíl je ale v tom, že ony to nezvládly.“
Kdykoli jde Zlata kolem šéfa, usmívá se na něho a dělá, že o ničem neví. Dál svědomitě pracuje, on nemá důvod ji vyhazovat. I když si ze začátku říkala, že možná v práci skončí z jeho iniciativy, nestalo se to.
„Chvíli to vypadalo, že čeká, zda sama odejdu. Ale já jsem mu nechtěla udělat takovou radost. A když jsem se nevzdala, rozhodl se, že si mě nechá. Předpokládám, že je to i proto, že svou práci plním dobře.“
Zlata doufá, že to na ni šéf za nějaký čas nebude zkoušet znova. Říká, že potom už by se nejspíš bránila. „Kdybych doma řekla manželovi, co se v práci dělo, nejspíš by si s mým nadřízeným rád promluvil,“ končí vyprávění.
Autor: Šárka Cvrkalová
