Byla jsem tak naštvaná, že jsem si v duchu přála hodně ošklivou věc. Nepřemýšlela jsem nad tím, co se mi zrovna honilo hlavou, a už vůbec mě nenapadlo, co moje tiché přání způsobí. Nyní už budu daleko opatrnější na to, co si přeji.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
S mojí mámou nikdy nebylo jednoduché pořízení. Válčily jsme spolu už v době mého dospívání. Nemám to s ní snadné ani teď, když už jsem dávno dospělá.
Má pocit, že mi může řídit život
Moje máma byla vždycky taková. Umínila si, že když mi dala život, může mi ho také řídit. Jako dítě jsem se s tím musela smířit. Všechno muselo být po jejím.
Během dospívání jsme mezi sebou měly často velké rozepře. Já si chtěla dělat věci po svém a byla přesvědčena, že na to mám nárok. Moje máma byla opačného názoru.
Život se mi snaží řídit i teď. A to už jsem dávno dospělá, mám svoji rodinu a každý rozumně smýšlející člověk by řekl, že o svém životě mohu rozhodovat sama. Moje máma si to ale nemyslí.
Svým chováním mě hrozně vytočila
Nedokázala bych spočítat, kolikrát jsem se na mámu zlobila. Nebudu přehánět, když řeknu, že se kvůli ní vztekám několikrát do týdne. To je také důvod, proč se moc nevídáme. Nemám na ni nervy.
Posledně to ale přehnala. Udělala už hodně věcí, které byly přes čáru, ale její poslední snaha nabourat se mi do života přesáhla veškeré meze.
Měla jsem s rodinou zaplacenou dovolenou. Matka o tom věděla a od začátku byla proti. Nechtěla, abychom někam cestovali, natož do zahraničí. A co udělala? Mým jménem dovolenou zrušila.
Naštvalo mě to tak moc, že jsem si v duchu přála opravdu ošklivou věc. Prolítlo mi hlavou, aby máma konečně umřela a já měla klid. Byly to černé myšlenky, ale já byla v té chvíli ovládána vztekem.
Krve by se ve mně nedořezal
Ten večer mi volalo neznámé číslo. Nemám tyhle hovory ráda a zpravidla je nezvedám. Tenhle hovor jsem ale přijala. Volali z nemocnice, kam přivezli moji mámu.
Když mi neznámý hlas sděloval, že maminku srazilo auto a nyní je na operačním sále, krve by se ve mně nedořezal. Celou cestu do nemocnice jsem v duchu prosila toho nahoře, ať mi mámu nebere.
Operace trvala dlouho, nekonečně dlouho. Chodila jsem po nemocniční chodbě a stále se modlila, ať je máma v pořádku.
Mělo to souvislost?
Až s odstupem času mi došlo, že jsem za to možná mohla já. Mělo moje přání vyslovené ve vzteku vliv na to, že maminku cestou do večerky srazil podnapilý řidič?
Dávám si to za vinu. Možná jsem za to nemohla a byla to náhoda, ale možná jsem to přivolala. Maminka přežila, ale podle doktorů to bylo o fous. Měla prý štěstí.
Nyní už si dávám velký pozor na to, co si přeji. I když mě máma často vytáčí, pořád je to moje máma. Došlo mi to ale až v okamžiku, kdy jsem o ni málem přišla.
Autor: Nikol Kolomazníková
